Historie
Oddíl skautek, ať již to byly Šibalky či později Veverky, tvořily v té době nezapomenutelné sestry: „Těžká Barbora“ (pí. Tomanová), „Kotě“ (pí. Mašková), „Kutilka“ (pí. Totrhofferová), „Pytel“ (pí. Preisová), „Šibalka“, „Pudlík“ a další. Z chlapeckého oddílu se mi nesmazatelně zapsali do paměti bratři „Boulička“ (p. Erhart), „Köhn“ a „Tausik“ (p. Trykar a Lešetínský) - podobně jako ona v té době legendární dvojice ukecaných Židů i oni bavili své okolí vždy, všude a za všech okolností - „Rousal“ (p. Šoural), „Mazlíček“ (p. Sedláček), „Fous“ (p. Šneberger), „Měsíček“ (p. Mašek), Olda Novák a další.
Byla to nádherná doba - byli jsme mladí, vlastnili jsme dvě krásné chatky v lomu na Šlovičáku, kam jsme chodili na schůzky, bavili se, dělali táboráky, učili se tančit, zpívat, hrát na kytaru, zálesáckým dovednostem a podobně. Byli jsme v té době významnou složkou tehdejší Národní fronty. Všude se s naší účastí počítalo a myslím, že jsme byli „ozdobou“ (snad nepřeháním) každého slavnostního průvodu - vždy nás stavěli do jeho čela.
Přestože jsme měly zvlášť dívčí oddíl skautek a chlapci svůj oddíl junáků, většinu akcí jsme podnikali společně. Ať již to byly výlety (hlavně na kolech) nebo táborové ohně, na které jsme dostávali pozvání z širokého okolí. Od roku 1947 - to ještě nestála přehrada Hracholusky - začali jsme jezdit na „Úterák“. Údolí Úterského potoka nám učarovalo. Tábořili jsme tehdá přibližně v místech, která jsou dnes již přehradou zatopena a kde se říká v zátoce „U Nanuku“. Jezdili jsme sem tábořit, jak to jen šlo, třeba jen na jednu nebo dvě noci. Mezi táborem junáků a táborem skautek byla vždy „demarkační čára“ - tvořil ji prostě - poražený smrk. Spali jsme v celtových maskovacích stanech - jehlanech - bez podlážek. Mnoho věcí z našeho vybavení jsme dostali od americké armády, která v Dobřanech ještě několik týdnů po osvobození pobývala.
V roce 1949 nám byla činnost na dlouhých 20 let zakázána. Přesto mnozí z nás se dál věnovali práci s dětmi v organizaci Pionýr. Naše tábory byly vždy zálesácké a dětmi velmi oblíbené. A přestože nám byly zakázány i totemy, byly tábory vedeny v duchu a podle skautských zásad. V roce 1949 nám byla odebrána i nádherná klubovna v době č.p. 306, kde bydleli Levorovi a kde jsme měli i sál na stolní tenis.
Když potom v roce 1969 po téměř 20ti letech zákazu došlo na čas k obnovení skautské činnosti, náš nově založený oddíl pojmenovaný „Bílá stopa“ neměl ani vlastní klubovnu. Scházely jsme se v té době, stejně jako junáci, v „Džungli“, tj. klubovně sportovců u tenisových kurtů přímo pod hrází Dolní Kotinky, kde jsme měli každý vyhrazenu jednu místnost, abychom se měli vůbec kde scházet. Až do opětovného zákazu skautské činnosti v roce 1971 jsme s dětmi jezdili na výlety, tábořili, učili je skautské dovednosti a vedli je k morálce dobrého a poctivého občana naší vlasti. Potom jsme opět pokračovali v Pionýru.
Obnovení skautské činnosti jsme se znovu konečně dočkali až v roce 1989, ale bohužel my starší již ve velmi ztenčeném počtu a přeci jen o nějakých těch „pár“ let starší.
Konečně nadešla nová a doufám, že velmi nadějná doba, kdy bude moci naše skautská organizace z trosek vyrůst do své někdejší slávy a vážnosti. Je to mé vroucí přání a pevně věřím v jeho naplnění. Buďte jako my tenkrát výběrovou organizací, jejíž dobré jméno budou šířit děvčata a chlapci čestní a pracovití.
V Dobřanech 28. června 1995
sepsala sestra Rusalka - Jiřina Dolanská
